Ondrejisko aneb který je ten pravý…

Slovenský raj – 99 % jeho návštěvníků zná velmi dobře jeho soutěsky a kaňony (např. Prielom Hornádu, Suchá Belá, Piecky, Veľký Sokol,…). Méně návštěvníků pak navštívilo oblast severně od obce Stratená (Stratenský kaňon, Havrania skala, Občasný prameň). Ovšem i tato místa jsou masově navštěvována při srovnání s oblastí jižně od Stratené, na jih od průlomového údolí Hnilce. Přitom právě v této oblasti se nachází nejvyšší vrchol celého podcelku, jehož návštěvu lze navíc spojit s procházkou nejjižnější soutěsky Slovenského raje  s přiléhavým názvem Tiesňavy či pramenem bájného Hronu To už nezmiňuji vyhledávanou Dobšínskou ľadovou jaskyni…

A jak se nejvyšší vrchol vůbec jmenuje a kolik měří a kde vlastně je? Na to není odpověď až tak snadná, jak by se mohlo zdát. Nejprve se podívejme na jeho pojmenování? Možnosti jsou dvě – Ondrejisko nebo Borovniak. Jaká je jeho výška? Ondrejisko, tam je to jednodušší, většina zdrojů se shoduje na 1 270 m (přesná kóta 1 270,3 m). Ovšem u Borovniaku nastává problém – někde je uváděno 1 268 m, jinde 1272 (1 271,5 m). Oficiální slovenský geoportál udává tu vyšší kótu, takže považujme za nejvyšší vrchol Slovenského raje nikoli Ondrejisko (jak udávají všechny zdroje), nýbrž Borovniak. Oba vrcholy dělí od sebe jen pár stovek metrů a jedno mělké sedlo, oba se nacházejí severně od červené značky mezi Čuntavou a Nižnou záhradou. Až do letošního léta byl výstup na oba vrcholy ve své podstatě nelegální (nacházejí se na jižním okraji NP Slovenský raj), ovšem na Borovniak občas i tak někdo zavítal (kdo věděl kudy jít a proč tam jít), na Borovniaku se i před jeho letošním zlegalizováním nacházely lavičky umístěné sem jedním oddílem Klubu slovenských turistov. A za čím se na vrchol chodí? Kačeři i kvůli kešce, ti ostatní kvůli fantastickému kruhovému výhledu, který nemá v rámci Slovenského raje konkurenci.

   Startovním bodem mého výletu na tento bohem zapomenutý vrchol je v mém případě obec Stratená v údolí Hnilce. Na konci Stratené vede značená trasa krátkým tunýlkem pod železniční tratí, který lze bez obav nazvat tunelem do oázy klidu a ticha (potkat na celé trase turistu, to je v podstatě menší zázrak, mnohem pravděpodobnější je setkání s nějakou tou zvířenou – počínaje srnkami, konče medvědy…). Po průchodu tímto tunelem doporučuji na chvíli zastavit a otočit se zpět. Hezký je už průhled skrze tunel na poslední dům Stratené, ovšem ještě hezčí je pohled zpět o kousek dále – za tunelem vidíme malebné Sokolie skaly (pod nimi se nachází hřbitov, ten odtud vidět není). Následně jdu ještě chvíli po loukách, údolí se postupně zužuje a pomalu vcházím do nejjižnější soutěsky Slovenského raje – Tiesňavy. Délka této soutěsky není bůhvíjaká, také zde chybí několik desítek metrů vysoké vodopády. Ovšem i přesto zde nalezneme krátký dřevěný žebřík, most nad bouřícím potokem a ve srovnání s navštěvovanějšími soutěskami i mnohem více zeleně, více popadaných stromů… Při průchodu touto krátkou soutěskou si nezapomenu odlovit i kešku této soutěsce věnované (GC31AG1). Lesem následně po pár desítkách minut nepříliš náročného terénu docházím až na louky a rozcestí Pod Hanesovou I (sem je možno dojít od Dobšinské jaskyně). Nachází se zde dokonce i lavičky a ohniště. Zde opouštím modrou značku a na chvíli mě bude provázet značka žlutá. Ale to jen skrze rozlehlou louku k dalšímu rozcestí – Pod Hanesovou II (opravdu nečekané…). Tady se napojím na červeně značenou hřebenovku a odbočuji prudce doleva. Následující úsek je charakteristický střídáním luk a lesů, orientačně je cesta bezrpoblémová. Podcházím vrchol Honzovské (kompletně zalesněn) a docházím na další rozcestí zvané Nižná záhrada, kde končí žlutá značka od Dobšinské jaskyně. Já však pokračuji stále po červené, neboť Ondrejisko, potažmo Borovniak se pomalu přibližuje. 

    Červenou značkou docházím až do místa, kde začíná klesat k Čuntavě (začátek rozsáhlé louky). Zde se rozhoduji značku opustit a zdolat Ondrejisko přímým výstupem. Přece nebude zbytečně klesat a znovu stoupat… Že by byla cesta pohodová, to se rozhodně říci nedá – les je zde dosti hustý, terén je rozryt prasaty, stoupání je značné. Nakonec se však probojovávám na sedlo oddělující Ondrejisko a Borovniak. Z křoví se ozve šílený rámus – na zajíce nebo srnku je to moc hlučné, chrochtat to nechrochtá, asi to bude medvěd… Naštěstí se ono stvoření, ať už to bylo cokoli, vzdálilo pryč. Takže vzhůru na Ondrejisko. Sem se po chvíli úspěšně dostávám, na vrcholu je osamělý vzrostlý strom a i nějaký ten výhled. A kousek zpět do onoho sedýlka a vzhůru na Borovniak. Cesta stále víceméně žádná, vegetace hustá. Kupodivu medvěd na mě odnikud nevybafnul… V závěru výstupu na Borovniak se napojuji na stezku vedoucí sem od rozcestí Pred Čuntavou. Po pár desítkách metrů jsem na Borovniaku, chvíli spolu s kolegou hledáme zdejší kešku (GC259X5). Nakonec ji nacházíme, zalogujeme a kocháme se zdejšími výhledy. I přes ne zcela ideální viditelnost to stojí za to – přímo naproti nám bájná Kralova hoľa a navazující hřeben Nízkých Tater a rozlehlé lesnaté hřebeny Slovenského rudohorí. Až se dostatečně vynadívám, vydáváme se na sestup. Kousek po stejné trase jako výstup, poté v lese se ztrácející stezkou na rozsáhlou louku s posedem. Po průchodu touto loukou orientační potíže v podstatě končí. Za loukou začíná široká lesní cesta, zde nás překvapí muž na mopedu (odkud se zde vzal a kam jel, netuším). A jako bonus jsou zde krásně viditelné stopy medvěda a zřejmě vlka. Naštěstí jsem viděl až při sestupu, vidět je před výstupem, asi by to na kuráži nikomu nepřidalo. Tato široká lesní cesta nás bez problémů dovede až zpět na červenou značku, k rozcestí Pred Čuntavou. (po této stezce vede až na Borovniak nově vyznačená odbočka!).

   Odtud si ještě odskočíme odlovit kešku na Čuntavě (GC1P7DP). Následující úsek je docela monotónní a nezáživný – po široké lesní cestě mírným klesáním bez výhledů. Na kole to zde musí být paráda, pěšky je to docela nuda… Takto scházíme až na horní okraj luk nad sedlem Besník, kde se volně pasou krávy i s býkem…Naštěstí to dobře dopadlo. Následně odbočíme ze značky a jdeme skrze minové pole kravinců odlovit první ze dvou kešek v okolí sedla (GCVE9A). Po jejím odlovu ještě jdeme na další keš (GC2DAXX). I bez keší stojí toto sedlo rozhodně za návštěvu!

   Značená cesta schází do Telgártu po silnici, ovšem my se vydáváme po neznačené stezce, která začíná na horním okraji sedla (kousek od křížku). Po ní a po překonání železnice jsme po pár minutách u pramene Hronu (GC1MHF8). Ten je hezky upraven a je hojně vyhledáván, voda z něj je pitná (opakovaně vyzkoušeno!). Závěr již jdeme po silnici a kolem tzv. Chramošského viaduktu (zde se mi podaří chytit vlak projíždějící po onom viaduktu) docházíme do Telgártu. Zde stojí za návštěvu zejména tzv. Telgártská smyčka (na horním konci obce, u zastávky Telgárt, penzión), ideálně v čase, kdy tudy jede vlak od Vernáru, ten nejprve uvidíte nahoře na viaduktu, aby po chvíli vyjel z tunelu ústícím hned u oné zastávky. 

Geomorfologické zařazení vrcholu: celek Spišsko-gemerský kras, podcelek Slovenský raj
Délka trasy: 20,5 km
Co je zajímavého na trase?: obec Stratená, Tiesňavy, Borovniak, sedlo Besník – prameň Hrona, Chramošťský viadukt s Telgártskou smyčkou
Kešky po trase: GC31A78, GC31AG1, GC259X5, GC1P7DP, GCVE9A, GC2DAXX, GC1MHF8, GC3RQTT
Voda, občerstvení: prameny pod Hanesovou, pod Ondrejiskom, na Čuntavě, pramen Hrona, chata Rita (nutno předem nahlásit, asi jen v případě větší skupiny)
Co ještě vidět v okolí: Králova hoľa, železniční trať Telgárt – Dedinky (tunely, viadukty), Králova skala, Dobšínská ľadová jaskyňa, Sokolie skaly, Havrania skala s Občasným prameňom,…
Kdy vyrazit: květen – listopad

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *